Další čarokrásný výlet. Tohle místo jsme na seznamu měli dlouho. Už párkrát jsme se tam chystali. Dali jsme si na čas, vždyť taková dálka, to není jen tak. A vida, může to být jen tak.  Po tolika výletech by mě asi nemělo překvapovat, jaká je to s Tebou odzbrojující pohoda. Vlastně už nepřekvapuje. Jen mě to pokaždé dostane. Totálně. Tentokrát opět. Nejsou žádné problémy, dokonce se žádné problémy nevyhledávají. Všechno jde snadno a lehce, až na ta zásadní rozhodnutí jako třeba na které benzínce zastavit na první kafe. Ale i to jsme nakonec vyřešili. První, druhou, třetí i šestou zastávku. Je to skvělý zastavit, kdykoliv někoho z nás něco zaujme. To mě teda taky nepřestává bavit. Díky tomu už jsme viděli slušnou řádku ukrytých pokladů. Ale zpátky k výletu. Předpověď počasí nebyla úplně nejpříznivější. S horším počasím jsme tedy tak trochu počítali. Ale já se ho zas nedočkala. Na obloze se proháněli krásní beránci a slunce příjemně hřálo, zatímco ve Slaným se to mračilo a párkrát sprchlo. Tyhlety hrátky počasí jsou k neuvěření. Mám kvůli nim trošku problém, s variantou špatného počasí už vůbec nepočítám a párkrát se mi to vymstilo. Trochu jsme se i obávali provozu, naštěstí taky zbytečně. Měli jsme kliku, tam i zpět jsme jeli v opačném směru než většina ostatních. A tak nám to příjemně odsýpalo, Ty ses mohl kochat a pozorovat a pak mi o tom povídat a probírat zvláštní názvy vesniček a městeček, na které jsme narazili. Ale živého čápa u silnice, toho jsem si stačila všimnout i já. A jak jsme se přibližovali k cíli, proměňovala se krajina, kopce se zvyšovaly, domy ubývaly, stromy a louky a lesy naopak přibývaly, města se zmenšovala na vesničky nebo jen shluky několika málo domů.

                                                                    Kunvald

Až jsme přijeli ku Kunvaldu. A museli zastavit a vystoupit, protože hned první stavení nás zaujalo. Taková zajímavá ruina s komínem jak od cihelny, asi ještě nedávno obydlená, se solárními panelky kdoví na co. Se spoustou pomněnek kolem a s opuštěnou kadibudkou opodál a potůčkem a mostkem se sochou světce (mimochodem opravdu to je náš starý známý Jan Nepomucký) a s velice zajímavou poštovní schránkou z plastové lahve připevněnou na zábradlí toho mostku. Měli jsme štěstí, že jsme se při prohlížení toho skvostu nepropadli do jeho sklepních prostor. Pro místní a pro většinu projíždějících to asi není nejkrásnější přivítání do obce, pro nás byl. Trochu jsem pátrala.. Je to Keprtův mlýn, dnes prý cenná technická památka. Původně selské stavení přestavěli v 19. století na mlýn, později přibyla pila, která byla v provozu do roku 1992.  Kunvald nás překvapil svou velikostí, to, co vypadalo jako malá vesnička, byl nakonec docela rozrostlý městys (jak jsem se dočetla). Úspěšně jsme se jím promotali a dál se blížili svému cíli. To jsme ještě netušili, na co narazíme. Než jsme přijeli do Bartošovic, nezbylo nám než se zase, ano, už zase kochat krajinou a silničkama, které se kroutily podobně jak háďata a osamocenými domky a poškozenými nápisy (nevím už, co bylo na tom prvním, ale málem jsem kvůli němu nabourala, vypadalo to jak nějaké neznámé písmo, trochu mě vyděsilo, ale ukázalo se, že jen žádné písmeno z názvu, který mělo ukazovat, nebylo celé, no slušný kliky háky to byly).  Bartošovice, to vlastně bylo jen pár domků v údolíčku, dominoval jim statek, a pastviny všude okolo. Když se ale vyjede z údolí, kousek od silnice, v těsném sousedství oveček, stojí kostelíček tak zajímavej, že nešlo nezastavit. Odbočit na polní cestu vedoucí k němu jsem nestihla a protože za námi se už nějakou chvíli ploužila stará červená felicie, musela jsem kousek pokračovat a najít nejbližší možnost na zastavení a otočení. To se podařilo za chvilku, domorodci ve feldě nás konečně spokojeně předjeli a my mohli jít v klidu na výpravu.  Byl tam. Na kopci nad vískou, vedle louka, pod ním louka, nad ním louka, všude louka. Malý starý oprýskaný kostelík s ještě menším a snad i zanedbanějším hřbitůvkem obehnaným zbytky snad kdysi pevné a stabilní zdi. To celé dohromady vytváří neskutečně silnou magii, to místo zkrátka bere dech. Okolní ticho rušily jen sousedky v ohradě a nějaký stroj dole ve vsi, který měl ten den hodně napilno. Ale nevadilo to ani malinko. Tak jsme si kostelík se hřbitovem i k nim patřícím zbytkem jakéhosi menšího stavení prošli, prohlédli, ale táhlo nás to dovnitř a oba jsme dumali, jak se tam dostaneme. Hodně jsme tam chtěli. A Tebe prostě napadlo to nejjednodušší, co by někoho mohlo v takové situaci napadnout a já z toho byla úplně ohromená a nechápala, jak je to možný. Jsem zas hledala složitosti tam, kde žádné nejsou. Na ano, vzal jsi za kliku vchodových dveří. A světe, div se, byly odemčené.  Ten oprýskaný vnitřek zákonitě musí každému sevřít srdce i všechny vnitřnosti. Tak je krásnej. Ve vší té malosti, obyčejnosti, zdánlivé opuštěnosti a ošuntělosti majestátní a ohromně přívětivý a moudrostí věků bohatý. Jako by se tak zlehka poťouchle, přitom ale chápavě posmíval nám nevědoucím, on, který toho musel tolik vidět. Lešení uvnitř napovídalo, že kostelík se opravuje a mě to bylo, čistě sobecky, na jednu stranu líto, protože by už nemusel být tak působivej. Na druhou stranu ale samozřejmě potřebuje údržbu a nový kabát, chápu místní, že se snaží ho dát do kupy, i když to jde pomalu a ztuha. No vydrželi jsme uvnitř dost dlouho. Možná jsme ani pusu nezavřeli. Pro mě to byl jeden z nejkrásnějších kostelů, jaké jsem kdy viděla. Jediný štěstí, miláčku, že sis ho včas všimnul! Když jsme se ho nabažili dole i nahoře i ještě trochu víc nahoře (moje druhé kostelní podkroví v životě), chystali jsme se k odjezdu. Se smíšenými pocity, řekla bych. Moc se nám ho nechtělo opouštět, protože u něj bylo luxusně, zároveň jsme se ale těšili do cíle. No vyrazili jsme nakonec.. Po zákrutách, stoupání, klesání, bažinách, pašerácích a dalších zákrutách jsme vjeli do Neratova. Přivítal nás tam velký dům v zuboženém stavu, na kterém se ovšem pracovalo. Pak ještě jeden dům a pak se otevřel výhled na kopec s místní chloubou. Asi nám zase spadly brady. Zaparkovali jsme na návsi na takovém malém parkovišťátku, které za normálních okolností asi bývá plné. Chvilku před námi přijeli dva senioři, taky turisti. Než se připravili na odchod od svého vozu, my byli nahoře třikrát, a to jsme nijak nespěchali. Oni fakt byli neuvěřitelný. Proč byl nakonec pán nahoře v kostele s pružinou, to jaksi pořád nechápu.  Ale my jich, přitahováni tím klenotem, nijak extra nedbali. Už cesta vzhůru ke kostelu byla vzrušující, bylo pořád na co koukat a čím se kochat. Už cestou tam jsem si všimla, že v té vísce je krásné ticho. Že i když se tam pracovalo a na tak malou obec tam byl docela ruch, jako by tam vládl mír, který všechny možné ruchy schová pod poklop, aby to místní nerušilo. Všechny ruchy až na kostelní zvony. Neplánovali jsme to, ale při výstupu ke kostelu zrovna odbíjelo poledne. Krásně nám to vyšlo. Zvony nás doprovodily takřka ke vchodu. Vstoupit do toho kostela znamená nechat se zavalit čirou krásou, výjimečnou pokorou a nesnesitelnou lehkostí. A jen zírat na tu dokonalost celku a objevovat menší i větší drobnosti, které celek tvoří. A sklonit se v duchu před těmi, kdo tohle mají na svědomí. A zhluboka se občas nadechnout. A koukat a koukat a těšit se z toho všeho. A koupat se ve světle a pozorovat stíny. A já jsem moc ráda, že jsme tam byli spolu, protože s nikým jiným bych si to tak neužila, nikdo jiný by mi nedovolil to tak prožít. Tenhle kostel se nemůže okoukat ani po tisící.  Když jsme se ho nabažili zevnitř i zvenku, a že jsme nikam nespěchali (teda kromě mé epizody se záchodem), vydali jsme se na procházku tou zvláštní obcí. A opravdu, byl tam klid. A na návsi měli vysázený ovocný sad. Taková zdánlivá maličkost, a co to s prostorem udělá. Obzvlášť takhle na jaře, když jsou stromky v květu. Tak jsme si prohlídli ptactvo, co bydlí na návsi a šli dál, přilákala nás chaloupka na kopci naproti kostelu. Cestou jsme viděli chráněná bydlení a místní obchůdek s poštou a rostoucí objekt (báli jsme se, že Pražáci tu dělají nějaké skopičiny, naštěstí šlo o stavbu společenského domu) a zahradnictví. A jak jsme stoupali do kopečku, cestu už lemovaly jen kouzelné chaloupky, více či méně připravené na sezónu. A jedna z nich měla přes cestu skvělou udírnu. Ale ta poslední chaloupka, ta, ke které jsme mířili, ta byla nejzanedbanější, nejnepřipravenější a taky nejkouzelnější. Taky nejkrásnější výhled na kostel měla, i Lojza to říkal, a ten neříká žádný nesmysly.  A tak jsme se tam pokochali a nasáli trochu toho klidu a šli zpátky. A v obchůdku si koupili místní pivo a sirup a šli se rozloučit. A bylo to zas tak protkaný pohodou a klidem a pocitem  nekonečnýho štěstí a vděčnosti za možnost to začít a cítit. To prostě a jednoduše umíš, tyhle pocity vyvolat.  Ale cestou zpátky už nás pomalu začaly dohánět myšlenky na oběd. Ten jsme měli s sebou. Stačilo jen vybrat vhodné místo, kde si ho dát. Naše volba vůbec nebyla těžká, vlastně se dost nabízela. Louka posetá pampeliškami u kostelíka v Bartošovicích. Tam jsme si rozbalili deku a najedli se. Náš první piknik a hned taková pecka. Jako zlatá nit se těmi našimi výlety vine příze utkaná z pohody, klidu, radosti a štěstí. Od začátku do konce. Zpátky jsme nespěchali, proč taky. Viděli jsme ty stejné věci, jako cestou tam, jen z druhé strany. A protože jsme se vystřídali u řízení, teď jsem se mohla kochat a jevit a opožděně reagovat na Tvoje dopolední postřehy já. A zastavit u zámku v Kostelci nad Orlicí, to byl zase špičkovej nápad. Lepší místo na kávu a zákusek bysme nenašli, to je jasná věc. Nevím už přesně, jestli ten čáp byl před Kostelcem, nebo za Kostelcem, každopádně byl u silnice i cestou zpět. Asi tam má svou čapí kancelář.  Domů jsme přijeli v sedm. Na výletě jsme strávili dvanáct hodin. Na počet zážitků, vjemů, objevů, poznatků a pocitů se to převést nedá, každopádně to číslo by bylo znatelně vyšší. O řády vyšší.